Veni Vidi Vici

Autor: Plague | 15.8.2023 | 2

Aby bylo jasno, není boj jako BOJ. Jestli si myslíte, že budete budovat impéria, která se snaží dostat Řím na kolena, jste tady špatně. Na minulé křižovatce jste měli odbočit na Sid Meier's párty. Tady se nebudují armády, kterými byste kosili nepřátele, nespřádají politické pletichy, které zajistí dýku v zádech vašemu soupeři, ani zde neuzavřete obchodní kartel, kterým byste zdecimovali státní rozpočet. DEPAK! Řím si žije svým vlastním životem a šlechta (jako každá jiná správná šlechta snad v každém období naší historie) se snaží urvat si pro sebe, co nejvíc to půjde. Ale jo, proč ne. Je to staletími ověřený vývojový model. Dřív nebo později (záleží, jak brzo začne lůza chcípat hlady) je stejně všecky napíchnou na vidle. Chichichi!

 

O co tady tedy jde?

Ujímáte se role hlavy jednoho ze šlechtických rodů. Jednotlivé rody handlují o území a snaží se pro sebe získat ta, která jim přinesou co největší bohatství. No jo! Jenže co je území bez pořádného obhospodařování a infrastruktury? Ve hře Boj o Řím oboje zastanou budovy, které rozhodují o tom, jestli je vaše vytvořená provincie zlatý důl nebo jen hromada hlíny, kamení a zdivočelé vegetace. Zaregistrovali jste? „Handlují“ – NEBOJUJÍ! Boj stojí peníze a pracovní sílu. Ani jednoho není nazbyt. S obojím šetříme.

Pojďme se na to podívat podrobněji chásko sedlácká!

 

Cíl

Každý hráč se snaží vytvořit takovou provincii, která bude na konci hry přinášet největší bodový zisk. V průběhu hry budete soupeřům brát území a začleňovat je do své provincie. Oni naopak budou brát území vám a rozšiřovat ty své. O tom, jaký (a jestli vůbec nějaký) bodový zisk vám políčka vynesou, rozhodne to, jak budete schopní pomocí infrastruktury (budov) vytěžit jejich potenciál. Políčko vám může vynést pěkný hovnajs stejně dobře jako trojnásobek toho, co to soupeřovo. Záleží na tom, jak budete šikovní a samozřejmě na štěstíčku. No a kdybyste se ukázali jako mizerní zemědělci, pořád je tady aspekt bohatství v podobě diamantíků. Podrobněji dále.

 

Příprava hry

Herní seanci máte připravenou za chvilku – i díky pytlíčkům (více později). Vyberete si jednu z pěti „frakcí“ - rozdíl je pouze v barvách. Jupíííí! Žádné kilometrové rozmýšlení taktiky a speciálních vlastností či schopností (říkal jsem, že to je deskovka-rychlovka). Takže si vyberete zástěnu červené barvy a k tomu si vezmete dílky krajin a karty výběru s červeným erbem na rubu. A NEBO NE! Když chcete být jakože za rebela, vezmete si červenou zástěnu, oranžové dílky krajin a modré karty výběru. Je to ŠUMÁK, protože všechny jsou stejné. Ale my teď budeme za slušňáky a budeme mít všechno v jedné barvě, ok?

Takže máme zástěnu, krajiny (ty promícháme) a 2 karty výběru (jedna pro malý výběr, jedna pro velký výběr).

Dál každý hráč dostane jednu náhodnou kartu budov. Tuto kartu ihned otočte a vyskládejte na ni před sebe odpovídající budovy. Následuje karta směru, která je pro všechny stejná – má jediný účel, abyste vy KOPYTA dodrželi směr hry a nespletli už tak jednoduchou hru.

No a jako poslední si každý hráč dá vedle karty budov (s budovami, pro pomalejší) 4 drahokamy. Tomu říkáme osobní zásoba aneb Co je doma to se počítá.

HOTOVO! Písofkejk. Věřte, že přečtení „Přípravy hry“ vám zabere víc času než pak samotná příprava. ANO, až tak!

 

 

Alea iacta est!

Hrajeme na 4 kola a každé kolo má 4 fáze. Hráči provádí své akce v jednotlivých fázích najednou.

1. fáze – průzkum
2. fáze – dělení
3. fáze – výběr
4. fáze – začlenění

 

Průzkum

Každý hráč otáčí postupně 5 dílků krajiny a řadí je zleva doprava. Na první dva dílky zleva položí dvě nejsvrchnější budovy ze své karty budov (i budovy bereme opět zleva). Tato fáze je „veřejná“, tzn. ostatní hráči vám vidí pod ruce i na kartičky. Nedivte se, když uvidíte tu hyenu, která si od vás bude tohle kolo brát územíčka, slintat.

 

Dělení

Tak, teď vezmete svou zástěnu a položíte ji tak, aby vám na políčka už nikdo z protihráčů neviděl. Máte? Okej. Rozdělte políčka krajin na dvě části v libovolném poměru a přidejte 1 drahokam do skupiny s méně políčky. „Cožetoříkal? Jak jako libovolném?“ Povídám, rozdělte 5 políček na dvě hromádky (0:5, 1:4, 2:3) a k té menší přidejte diamant. Pro slabší v matematice, diamant přidáte vždycky, protože vždycky bude jedna hromádka menší než druhá. Pro hamouny – NE!! Nůžky a stříhání políček napůl, jen abyste ušetřili diamant, není dovoleno!

Jestli se někde budete „zapejkat“, tak to bude tady. „Jak to mám rozdělit? Co by se mi víc hodilo? Jak to rozdělí oni? Co mi vezmou? Jak to udělat, aby mi tohle zbylo?“ Aaaaaaaaaaaaaaaaaano, tady se budou mozkové buňky protáčet.

POZOR! Přesouvání budov není povoleno!

Jakmile máte rozděleno a oplakali jste diamant, odstraňte zástěnu a vrhněte se do dalšího kola.

 

Výběr

Tááák. Konečně se něco začne dít! Nastal čas zabrat ty nejzajímavější dílky krajiny vašemu sousedovi. Kterému? No TOMU, na kterého ukazuje destička směru (a máte to i na kartě budov). Poté, co se rozhodnete, kterou hromádku (větší/menší) si vezmete, položte mezi sebe a „obíraného“ hráče příslušnou kartu výběru. Až tak učiní všichni, najednou karty výběru otočíte a vezměte si vybranou skupinku dílků a případně i diamant. I vám soused z druhé strany jednu sebere.

Druhá zapejkávací fáze a možná zákeřnější než ta předchozí. Proč? Protože už víte, o co se hraje. Políčka jsou na stole. Vy rozhodnete, která si vezmete, ale ne která vám zůstanou… Prekérka!

Máme? Paráda.

Na konci této fáze máte před sebou dvě skupiny dílků. Jednu, co jste si vybrali, a druhou, která vám zbyla. Pokud jste získali i nějaký diamant, uložte ho do své zásoby.

 

 

 

 

Začlenění

Tohle je nejdůležitější fáze. Proč? Protože milý Velekníže či milá Velekomteso, to, JAK získaná území začleníte do svého malého impérijka, rozhodne o tom, kolik bodů vám přinesou. No a my jsme tu PROČ? Kvůli bodíkům přece! A jak se teda boduje? O tom později, nedočkavci.

V prvním kole pospojujte území tak, jak si myslíte, že to bude nejlepší. Stejně se ukáže že, jste to měli udělat jinak, ale to je v pohodě. Běžná herní praxe! Další kola budete na tento „základ“ připojovat další získaná území. Dílky se VŽDY (ano, opravdu vždy) musí vzájemně dotýkat aspoň jednou stranou.

POZOR! Přesouvání budov není povoleno!

 

 

Zpět k fázi 1 – Průzkum – a zopakovat ještě 3× ten samý postup.

A pak zazvonil zvonec a po 4. kole je konec!

 

Bodování

Čížečku čížečku, ptáčku maličký, čížečku čížečku, jak sejou… OLIVY?? Kde to jsme… joooo aha, v Římě. Tak to soráč, nemůžu sloužit. Joooo takhle s mákem, to bych poradil.

 

Vítězné body za budovy

Pokud budova stojí na dílku krajiny stejného typu nebo s ním sousedí, přinese tolik bodů, kolik dílků krajiny téhož typu tvoří území sousedící s touto budovou. „COŽE??“ Jo, moje reakce byla stejná – dokonce i když jsem to přečetl 2×. Říkal jsem si „TO TO PROBOHA NEMOHLI NAPSAT SROZUMITELNĚJI?!“ … no, já to zkoušel a když jsem byl na dvojnásobné délce textu, vzdal jsem to a prostě to přepsal z pravidel. Vysvětlíme si to na příkladu, z toho to pochopíte hned. Fakt!

Které budovy patří k jakým územím? lisovna oleje – olivový háj, vinařství – vinice, mlýn – pole, amfiteátr – městské čtvrti, dílna – lomy.

Jdeme bodovat a budovy budeme brát odshora:

• Lisovny oleje (zelené) přináší celkem 9 bodů: první lisovna oleje nepřináší žádné body – nestojí ani nesousedí s žádnou vinicí. Druhá lisovna je za 4 body - stojí na území 4 olivových hájů. Třetí lisovna dává 5 bodů – sousedí s dvěma územími (jednodílkovým a čtyřdílkovým) olivových hájů.
• Vinařství (modrofialová) přináší celkem 28 bodů: všechna vinařství dávají 7 bodů – každé vinařství sousedí s jedním sedmidílkovým územím vinic.
• Mlýny (žluté) přináší celkem 2 body: jediný mlýn sousedí s jedním dvoudílkovým územím polností.
• Amfiteátry (červené) přináší celkem 7 bodů: první amfiteátr je za 2 body – sousedí s jedním dvoudílkovým územím městských čtvrtí. Druhý dává 5 bodů – stojí na pětidílkovém území městských čtvrtí.
• Dílny (bílé) přináší celkem 4 body: každá z dílen je za 2 body – obě sousedí s jedním dvoudílkovým územím lomů.

 

Co je hodně FAJN: barvy budov odpovídají barvám území. Lisovna oleje je zelená jako olivový háj, vinařství modrofialové jako vinice, mlýn žlutý jako pole, amfiteátr červený jako čtvrti a dílna bílá jako lomy. Možná se to zdá jako detail, ale mně by se rozhodně nechtělo pořád přemýšlet, jestli tohle je lisovna nebo vinařství.

 

Ještě jedna malá rada k bodování. Jakmile budovu započtete, odstraňte ji z „mapy“. Otázkami typu: „Počítal jsem už tuhle budovu?“ budete ostatní akorát pěkně prudit. Jasně, že chcete vyhrát, ale zase nebuďte tak hrrrrrr.  

 

Vítězné body za drahokamy

Doufám, že mi odpustíte, že jsem je párkrát nazval diamanty. Jedná se o totéž. Bodování se řídí tabulkou:

 

 

JIPIJÁJEJ! Pravidle máme. Můžete se do toho pustit!

 

Zážitky z hraní

Ze začátku, když jsem četl pravidla, jsem byl lehce skeptický… bude nás to bavit? Nás – stratégy, budovatele a válečníky?? Mechanismus hry „rozděl a vyber“ je vcelku jednoduchý – osvojíte si ho během první partičky. Hra kombinuje taktiku, štěstí, svižnost, lidský faktor a:

ONO

TO

…počkej si…

FUNGUJE!

I když se to na první pohled nezdá, určitou „taktikou“ můžete jít vítězství naproti. Koukat, co má protihráč, zariskovat při otáčení nových políček nebo prostě jen někomu hodit vidle do jeho kopy sena! Další drobnost – karty budov jsou veřejné stejně jako směr hry. Proč o tom mluvím? Noooooo, když mám vinic přes půl panství a můžu si vzít od souseda tohle kolo další, pak je jedno vymazlené vinařství na kartě budov soupeře, od kterého si budu příští kolo brát, velká paráda!

Druhou/třetí hru už víte, co a jak, a pak to teprve začne. Přijde vám epesní kombinace políček a budov… No jo, jenže jak je rozdělit, aby vám zůstala ta správná? Nechá se hamoun uplatit diamantem… neee počkej, kouknu na jeho aktuální mapové dílky a udělám to tak, aby se mu hodila ta druhá skupinka a mě zůstalo to, co potřebuju… Aaaaaa!Ty zmetku, měl sis vzít to druhé!!!

A to je vlastně to NEJ na celé hře! Vaše rozhodnutí jsou tím, co ovlivníte, ale jestli to bude k něčemu – nooo, o tom rozhodne protihráč. Co že to plácám? 

Koukám na políčka za svou zástěnou a říkám si: „Jak se ten prevít rozhodne, jak to rozdělí? Mě by se to hodilo takhle, když on to rozdělí takhle… no jo, jenže co když si myslí, že já si myslím, že on si myslí… že on to udělá nakonec takhle? ZATROLENĚ!!! Ok, udělám to takhle.“

ABRAKADABRA (nejvhodnější citoslovce kterým jde doprovázet odkrytí zástěn)

„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ… Co to proved?! Co si z toho mám vzít??? No nic, MYSLI, PROBOHA, MYSLI!! Okej, uklidni se, uklidni se… Už jsi klidnej? Taaaak. Ten všivák po pravici by si ode mě mohl vzít tu menší hromádku, ta se mu hodí víc. Tím pádem mě by se hodila taky ta menší hromádka tý lišky podšitý po levici. NOJO! Jenže co když on místo toho, aby bral, co se mu hodí, vezme to, co nechce, aby mi zůstalo… ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ (To je úplně jiné ÁÁÁ než o pár řádků výše, jen aby bylo jasno). „Fajn, štěstí přeje odvážným.“

HOTOVO – odkryjou se karty výběru a…

A) Vám spadne brada až do klína. Proč? Nejen protože to dopadlo celé úplně ŠPATNĚ. Nejen to! Ona by to totiž nebyla taková hrůza, kdyby jste minulé kolo nevymýšleli troloviny a nepostavili jste ze svých dílků to, co jste postavili, a tudíž jsou vám nově získaná políčka k ničemu!

B) Vám spadne brada jenom na stůl, protože to dopadlo půl na půl a dá se s tím něco vymyslet.

C) JUPÍ!

Doporučeníčko: Natrénujte si „poker face“! 

Variabilita hry je zajištěná hlavně fázemi dělení a výběru. Jak váš výběr, tak výběr soupeře (od vás) zajistí, že žádné dvě hry nebudou stejné. A kdyby to nemělo stačit, výměna karty budov taky udělá své.

Hra ve dvou je fajn, což za mě velký plus. Zábavnost je skoro stejná jako ve více lidech. Ono vlastně nehraje roli, od koho si berete, a kdo si bere od vás. Riskujete jediný – naserete si svou drahou polovičku.

 

Bacha na:

Ten hexagonový tvar. Prostě se to k sobě blbě skládá, když už máte větší provincii. Při pokládání nového políčka do toho lehce drknete a celé se to posune – škvíry se rozšklebí, políčka posunou a budovy popadají… Takže když jste trochu magor (jako že já jsem, a ne trochu) na to, aby všechno (kartičky, políčka atd.) pěkně lícovalo, je to na palici… Víte, co myslím, ne?

Prostorovou náročnost. Boj o Řím klame tělem, a i když jsou komponenty a krabice samotná v porovnání s ostatními hrami spíše menší, brzo zjistíte, že jste si měli udělat víc místa. Proč? Protože už druhé kolo jste si vzali větší hromádku a větší hromádka vám i zůstala. No a teď potřebujete přidat políčka na tu stranu provincie, která už je na kraji stolu (a pak, že Země není PLACATÁ!). Tak to celé ooopaaaatrrrrněěě posunujete a ono se to stejně celé rozpadne…  To jsou chvíle, kdy bych vraždil!

Políčka krajiny. Jak je berete do ruky pořád a skládáte a rozebíráte a skládáte (když teda hru hrajete), trpí rubové strany a růžky. Hře to nevadí, mně jo. Prostě nemám rád, když komponenty mých her viditelně trpí…

Budovy. Ty mrchy mají tendenci pořád padat, a to jak při výměně, tak i při přidávání dalších políček vedle. Takže jestli se chcete vyhnout situaci: „Na kterém políčku to stála ta vinice?“, výrazně doporučuji je pokládat. Není to tak hezký, ale je to praktický.

Ántré. Jak to, že žádné nemá?! Já vím, že to má být malá, rychlá a jednoduchá deskovčička, ale to by tolik bolelo, kdyby nás nějaká soudobá osobnost uvedla do příběhu? Něco ve stylu „Vítej urozený šlechtici zpět na svém panství. Po dobu tvé nepřítomnosti se toho mnoho změnilo. Řím má svých starostí dost a nestačí usměrňovat bohatnoucí šlechtu. Naši sousedé nám kradou naši půdu a zabírají naše statky. Ujmi se opět svého úřadu a blablabla…“ Nejsem žádný příběhopisec, ale víte, co myslím. Název „Boj o Řím“ si o něco takového úplně říká.

 

Malá plus:

Distributor myslel i na náš komfort. Součástí balení jsou plastové pytlíčky, do kterých si komponenty můžete roztřídit, a bodovací bloček pro snazší vyhodnocení hry. Tady někdo přemýšlel, a to je dycky fajn.

Herní komponenty se mi líbí. Graficky jsou pěkné a i taková maličkost, jako je právě bodovací bloček, je udělaná líbivě. Drahokamy jsou drahokamy a žádný kartonový žetonek. Na to ostatní už karton postačí. Žádná přeplácaná extravagance.

Nápovědy jsou všude možně. Na vnitřku každé zástěny najdete hezký obrázkový přehled herního kola. Směr hry najdete nejen na kartě směru, ale také na kartě budov. Přepočet drahokamů na body je snad na každé kartě. Fakt u toho někdo přemýšlel!

Absence kartiček typu „Náhoda“. Znáte ten typ karet, žejo? „Následující tah se červená mění na modrou“ nebo „Znič protihráči jedno políčko“ a podobně. Mají svůj význam, to nééé že nééé, ale sem prostě nepatří. Znevýhodňovaly by nováčky, a to by bylo proti principu téhle hry.

 

Na závěr

Boj o Řím si na nic nehraje! Je to malá a jednoduchá hra, která ze svého potenciálu vytěžila maximum. Zábavnost a svižnost zajistí, že si hru užijí hráči, kteří nejsou na komplikované a zdlouhavé hry, a stejně budou mít pocit, jako že jsou „deskovkáři“. Stratégové si svůj prostor také najdou, protože když si hru osaháte, zjistíte, že se dá jít tomu štěstíčku naproti (opakuju se, vím… ale když ona je to prostě pravda).

 

 

Nás Boj o Řím baví a svoje místo si na herním stole právem zaslouží. Jsou prostě večery, kdy nechcete po půl hodině příprav strávit další 3 hodiny budováním armád nebo impérií, ani se proházet kostkou pomalu do bezvědomí a do toho počítat sílu útoku a body zranění. NE! Po tom, co uspíte sviště a v 9 večer si konečně sednete ke stolu, si prostě jen chcete zahrát a na pozadí cojávím… třeba koukat na HIMYM. Přitom se můžete pobavit a tak trochu provětrat mozkový buňky. I kdyby by to mělo být jen na ukrácení čekání, než se dogrilujou kuřátka.

Poměr cena/výkon odpovídající. Popravdě, hrál jsem dražší hry, které si hrály na něco, co nebyly. Boj o Řím není ten případ.