Ovládni hrad Himedži

Autor: Strachkvas | 4.12.2023 | 11

Dvojice autorů Israel Cendrero a Shiela Santos z vydavatelství Llama Dice mají očividně v oblibě historické památky. Po návštěvě carského Ruska a stavbě Chrámu Vasila Blaženého ve hře Katedrála nás ve svém posledním titulu vezmou do dalekého Japonska, a to na další památku zapsanou na Seznam světového dědictví UNESCO, hrad Himedži. V této „euro“ hře s názvem Bílý hrad se jako hráči zhostíte role vůdců několika klanů a ve snaze získat co největší vliv na dvoře Daimjóa Sakai Taduzumiho budete umísťovat své figurky (členy klanu) na jednotlivá patra hradu a jeho okolí. Pokud vám to zatím nezní nijak zajímavě, vězte, že opak je pravdou. Na český trh přináší tuto hru vydavatelství Tlama Games.

Vizuální stránka a kvalita komponent

Krabice menších rozměrů je až po víko našlapaná herním materiálem. Od balíčků různých karet, přes kartonové komponenty až po dřevěné figurky členů klanu nebo herní plán, je toho opravdu ranec. Po grafické stránce je hra velice hezká a příjemně vykreslená. Na Japonskou tématiku si nikterak nepotrpím, ale zde si i mě hra získala. Kresby a ikonografie, všechno na mě působí opravdu dobrým dojmem. Kartonové mosty jsou minimálně po funkční stránce trošku zbytečností, ale nutno podotknout, že na herním plánu moc pěkně vypadají. Vše je kvalitně provedené a relativně nízká cena hry se na tom nikterak neprojevuje.

S množstvím obsahu se však pojí jedno drobné negativum. Pořízení vhodného insertu je za mě poměrně nutností. Umožní vám totiž nejen urychlení samotné přípravy, ale zejména uložení hry. Bez insertu představuje skládání hry (hlavně mostů) zpět do krabice takovou malou „hru ve hře“, která vám může zabrat poměrně dost času.

Promo

Součástí hry je i drobné promo, které zvyšuje variabilitu hry. Na malé kartonové destičce je k dispozici cvičiště a tři nové destičky kostek. Zejména cvičiště, které obsahuje možnost provedení libovolné ze tří akcí zahradníci/válečníci/dvořané, přináší herně zajímavou a silnou akci. Naopak destičky kostek slouží k nahrazení jiných ze hry. Trochu nešťastná mi u tohoto proma přijde absence papírových pravidel, která jsou nahrazená QR kódem na kartonu. Německá verze má kupříkladu pravidla vytištěná na kartonu přímo. Pokud jste stejně jako já v nepozornosti karton po vyloupání vyhodili, pravidla jsou k dispozici zde na Zatrolených hrách.

Příprava hry a její průběh

Příprava hry v sobě zahrnuje nachystání osobní desky panství, na které je třeba rozmístit figurky členů klanu a přípravu herního plánu. Na ten se umísťuje značné množství karet, destiček cvičišť a kostek, čímž se vytvoří unikátní startovní podmínky. Právě vysoká variabilita je obrovským plusem této hry. Každá partie bude jiná, a vy tak budete muset pružně reagovat na aktuální stav herního plánu, který se navíc bude v průběhu samotných tahů proměňovat. S přípravou hry souvisí i průměrný konečný bodový zisk. V některých partiích vše krásně sedne, akce na sebe navazují a body se získávají jedna báseň, jindy ale ze hry stěží vymáčknete 50 bodů.

Byť tu zmiňuji vysokou variabilitu, neplatí to úplně 100%. Zatímco například karet daimjóa je celkově 9 a vždy se ve hře použije pouze jedna, karet zahrad je celkem 10, z toho pět připadá na každou ze dvou polovin. V jedné herní partii se použije celkem šest karet zahrad, tři na každou. Nejednou se nám tak stalo, že když jsme hráli dvě hry po sobě, měli jsme všechny zahrady úplně stejné (byť alespoň pod jiným mostem).

V průběhu partie se hráči střídají na tahu, přičemž si vždy vezmou kostku jedné ze tří barev z okraje mostu a následně ji umístí na některé z volných polí s předtištěnou hodnotou kostky (ve hře 3 a 4 hráčů i na jinou kostku) na hradě, v jeho okolí či na své desce panství. Právě hodnota předtištěné (či předchozí) kostky je důležitá, neboť určuje, kolik mincí musíte doplatit, nebo naopak kolik jich získáte. Umístěním kostky hráči spouští následné efekty, prostřednictvím kterých získávají herní suroviny, pečetě daimjóa, posun na stupnici roku, nebo (a to hlavně) možnosti umístit svého člena klanu na zahradu, cvičiště či přímo do Bílého hradu (a jejich posunu do vyšších pater). A právě umístění členové klanu přináší na konci hry největší porce vítězných bodů. V každém ze tří kol hráči takto umístí přesně tři kostky. Svou celou herní strategii tedy musíte naplánovat do přesně 9 akcí.

Herní mechaniky

Bílý hrad v sobě spojuje mechaniky dice placementu (umísťování kostek), worker placementu (umísťování pracovníků) s lehkou formou engine buildingu. Jak jsem popsal výše, veškeré akce hráči primárně spouští prostřednictvím umísťování barevných kostek. Cílem by pak mělo být zahrát co nejefektivnější sérii akcí, prostřednictvím kterých hráč neumístí pouze jednoho člena klanu, ale nejlépe hned několik, a ještě k tomu navrch získá další suroviny. Engine building představuje okrajovější, ale neméně důležitou herní mechaniku. Posouváním svých dvořanů do vyšších pater Bílého hradu hráči získávají karty (původně karty s akcemi), které si umísťují pod svoji desku panství. Na těchto kartách jsou pak znázorněny symboly mincí, vítězných bodů, ale i surovin, které pak hráči získají vždy, když se jim podaří spustit tzv. efekt „lucerny“.

Pravidla

Jednoduše není moc co vytýkat. Pravidla jsou dobře napsaná, strukturovaná a přehledná. Obsahují spoustu obrázků a příkladů, prostřednictvím kterých si čtenář udělá ucelenou představu o tom, jak se hra hraje. Nenašel jsem ani žádné chyby v překladu krom jediného malého nedostatku v pravidlech sólo hry. Z pravidel není úplně jasné, jakým způsobem se mají „vrátit“ vyložené karty automatického hráče. Z pravidel totiž nějak bohužel vypadlo spojení „dospodu balíčku“, které například v jejich anglické verzi nechybí. Hra jako taková není po pravidlové stránce nijak zvlášť složitá, a i nehráčům jí zvládnete vysvětlit za chvilku.

Co určitě musím pochválit, je „dodatek“ na zadní straně pravidel, který představuje přehled ikonografie ve hře. Poté, co si člověk osvojí stěžejní herní pravidla, už mu pak postačí nakouknout sem a bude mu jasné, co kterou akcí vykoná.

Trochu mě mrzí, že součástí obsahu pravidel není rovnou i přehled komponent (je dostupný prostřednictvím QR odkazu na webových stránkách vydavatele), který by usnadnil zejména první přípravu hry. Zorientovat se v tom, která karta je která a na jaké patří místo, mi z počátku dalo trošku zabrat.

Vhodné pro

Ikonky a údaje na krabici hovoří o tom, že Bílý hrad je hrou vhodnou pro 1 až 4 hráče ve věku od 12 let na 80 minut. Svou délkou je výrazně závislý na herní skupině a tom, kolik „brainících“ hráčů v ní bude. I když se to vzhledem k počtu pouhých 9 akcí na hráče nezdá, hra se může dost protáhnout – zvlášť s přibývajícím počtem hráčů, kteří si nad tahem rádi popřemýšlí i dlouhé minuty. Ve dvou jsme jednu partii obvykle zvládli do 45 minut, ve třech okolo hodiny. Nejednou se nám stalo, že nám první dvě kola hry trvala 20 minut a v tom posledním jsme se zasekli na dalších 40 minut. Bez důkladného promyšlení tahu to prostě nejde (pokud chcete získat hodně bodů), přičemž právě s tím souvisí i věková hranice. Po stránce pravidel hru určitě zvládnou i mladší hráči, ale co se týče náročnosti herních rozhodnutí, je třeba důkladného plánování a hra neodpouští chyby. Což nemusí mladší hráče příliš bavit. Co se týče počtu soupeřů, osobně mě hra bavila stále stejně a na herním zážitku se to nijak neprojevilo.

Sólohra

V Bílém hradu nechybí možnost zahrát si proti automatickému protivníkovi v podobě klanu Tokugawa. Ten je ovládán 9 oboustrannými kartami, které v každém jeho tahu otáčíte tak, abyste zjistili, kterou kostkou bude hrát, na jaké pole ji umístí a následně jaké akce provede. Vše výše popsané (včetně akcí) je hezky znázorněno na těchto kartách a automatický protihráč tak přímo nevyužívá akce v hradu a jeho okolí. Současně ke hraní nepotřebuje desku panství, neboť nezískává a neutrácí suroviny a vystačí si pouze s figurkami členů klanu. Co v průběhu hry naopak získává, jsou mince, vítězné body a posun na stupnici průběhu roku.

Osobně, pro dobrý sólo zážitek, u her podobné kategorie vyžaduji, aby měl automatický protivník několik vlastností:

1. Byl snadno ovladatelný, abych se mohl věnovat přemýšlení nad svým tahem a nemusel složitě hledat, co bude dělat (respektive co za něj mám udělat),
2. Představoval dostatečnou výzvu na poražení, a ideálně se dala jeho obtížnost zvyšovat,
3. Co nejlépe simuloval lidského hráče, zejména v tom, že mi bude ztěžovat/kazit moje tahy.

Má klan tyto vlastnosti? Jednoznačně ano! Ovládání prostřednictvím zmíněného balíčku karet je naprosto jednoduché, intuitivní a opravdu rychle vyřešené. Jednoduše vezmete kostku z mostu, umístíte ji na znázorněné místo a vykonáte 2 až 4 akce v podobě umístění člena klanu, zisku mincí, bodů a podobně. Žádné složité hloubání nad tím není, a hráč se tak může po chvilce opět věnovat tomu, čemu má – vymýšlení svého co nejoptimálnějšího tahu.

Klan Tokugawa jednoznačně představuje nemalou výzvu, nebo alespoň pro mě. Poprvé se mi podařilo porazit jej na nejsnazší obtížnost až při čtvrté partii, neboť v průměru je schopen udělat okolo 68 bodů (při této obtížnosti). Protivníkovu náročnosti lze zvýšit celkem dvakrát, a to tím, že mu přidáte určitý náskok vítězných bodů, zvýšíte pozici na stupnici roku a také jej uděláte začínajícím hráčem. A právě to, kdo začíná, je nemalá výhoda ve výběru kostek a nebo zabrání vyhlédnutého místa pro spuštění akcí. Nemluvě o tom, že na konci kola mění své mince na vítězné body v lepším poměru. K obtížnosti si dovolím ještě menší teorii či poznámku, kterou však vzhledem k nízkému počtu odehraných partií neberte jako zcela ověřenou. Zatímco možný bodový zisk automatického protihráče vychází zejména z akcí, které otočí, a je podle mého názoru relativně konzistentní (v mých partiích v rozmezí 10 bodů), bodový zisk lidských hráčů je výrazně ovlivněn úvodním nastavením herního plánu. A jak jsem psal už výše, někdy lze i s optimálním využití akcí zahrát třeba jen 50 bodů, jindy vám nastavení dovolí získat 70 bodů a ani vám to nepřijde nikterak složité. Na základě toho se mi celkově obtížnost sólového protivníka jeví jako dost relativní, a i na nejlehčí obtížnost vlastně může být k neporažení. 

Automatický protivník toho lidského simuluje dostatečně věrně, včetně možného „škození“. Bere si kostky, na které si brousíte zuby, umísťuje je na místa, která potřebujete, a vy tak musíte stále hledat jiné cesty k bodovému zisku.

Ne ve všech eurohrách mě sólo hraní úplně baví, ale zde musím říct, že jsem se při hraní moc dobře bavil. Kdyby takhle fungovali všichni automatičtí protivníci ve všech podobných hrách, byl bych nadmíru spokojený.

Resumé

Jak je asi z celé recenze a téměř každého pochvalného řádku patrné, osobně jsem z Bílého hradu jednoduše nadšený. Pro mě je hra asi největší překvapení tohoto roku, a s trochou nadsázky si musím povzdechnout, že bych chtěl mít takovou radost i z některých kickstarterových her, na které jsem čekal roky. Velké plus je určitě i pořizovací cena hry a z toho vyplývající poměr cena/výkon, který je podlé mého názoru velmi pozitivní. Jsem rád, že i v dnešní době je na trh možné přinést hru s takto vysokým množstvím hezkých a kvalitně zpracovaných komponent, současně však s velice příjemnou cenovkou. Byť jsem se při hře mnohdy cítil trochu zoufalý, že nic nestíhám (9 akcí opravdu není mnoho) a nebudu mít žádné body, o to lepší pak byl pocit z povedeného tahu, díky kterému se mi podařilo umístit třeba tři členy klanu. Bílý hrad je nekompromisní, chyby příliš neodpouští a není zde moc prostor na „plonkovní“ akce, které vám dají třeba „jen dvě suroviny“. Je to ale skvělé euro, u kterého se vám pořádně zavaří mozkové závity.

Sdílet s přáteli: