Okázalá fantastická rvačka

Autor: Slouha | 4.4.2021 | 11

Čím naštval Král Artuš Medúzu? Z jakého důvodu má Sindibád pifku na Alenku? Proč se rozhodli svoje problémy řešit na zakotvené lodi nebo v hradním parku? To asi neví ani tvůrci hry Unmatched: Souboj legend, kterou nedávno vydalo v české verzi Albi. Ta vás vezme do prapodivné arény, kde mají dvě až čtyři výše zmíněné legendy možnost vyříkat si své nesváry. A to za použití na míru vyrobených nejdrsnějších zbraní známých lidstvu – miniatur, žetonů a balíčků karet.

Krásní hrdinové z hvězd

Unmatched vychází z přepracovaného systému představeného ve hře Star Wars: Epic Duels, kde hráči vedou na malé mapičce boje mezi postavami známé vesmírné soap opery. Stejně jako tam představuje i v Unmatched jednotlivé hrdiny, kteří si to asi „šli říct ven“, balíček karet. Jeho pomocí hráči/hráčky pohybují danými figurkami po herním plánu a snaží se navzájem si srazit životy na nulu.

Epic Duels jsem neměl možnost hrát, ale soudě dle dostupných obrázků přichází Unmatched s významným vylepšením, co se herních součástek a grafického designu týče. Hra vypadá – a to nepřeháním – překrásně. Od skvěle ilustrovaných karet přes oboustranný herní plán až po krabici a její insert. Ano, slyšíte dobře. Unmatched je hra tak vizuálně vypiplaná, že i insert stojí za zmínku. Je dělaný přesně na míru všem komponentům a umožní vám je přehledně skladovat. Dělá to skvělým stylem, kdy je vše v krabici neustále připraveno na hru. Tedy alespoň do té chvíle, než krabici postavíte na jednu z kratších stran a trochu s ní zaklepete – pak se vám může vše uvnitř snadno rozsypat. Jinak je ale insert pěkně funkční, takže u té občasné změti karet s plakátovými ilustracemi a počítadel životů ještě rádi přimhouříte oči.

Jak bojuje Gorgona a mořeplavec

Při hře budete v zásadě hlavně poskakovat figurkou svých hrdinů a žetony jejich pomocníků po herním plánu a hrát karty. Když na vás přijde řada, musíte vykonat dvě akce. Na výběr máte buď akci manévru, díky které si líznete kartu a můžete svými bojovníky pohnout o daný počet polí po cestičkách vyznačených na herním plánu. Další možností je nastražit léčku – což je zkrátka určitý druh karet, které můžete zahrát a které vám poté většinou přinesou nějakou výhodu. Poslední možností je zaútočit. Zvolíte figurku, kterou má váš bojovník v dosahu, vyberete kartu útoku, obránce případně kartu obrany, porovnáte jejich hodnoty a zkontrolujte efekty obou karet. Pokud je hodnota útoku větší než hodnota obrany, utrží obránce tolik zranění, kolik činí rozdíl mezi hodnotou útoku a hodnotou obrany na porovnávaných kartách.

Dobře, říkáte si, a dál? Dál jen pár drobností. Některé karty můžete zahrát jen na vybrané bojovníky (konkrétní hrdiny či pomocníky). Při manévrování můžete svůj pohyb posílit odhozením karty a posunout se tak dál. Také můžete na konci kola v ruce držet jen omezené množství karet (sedm). A když vám dojde balíček, za každou kartu, kterou byste si měli líznout, ztratí všichni vaši bojovníci dva životy (au).

Neskromně řeknu, že po přečtení předchozích dvou odstavců byste již nepotřebovali moc číst útlá pravidla a mohli prostě sednout a začít hrát. Hra je opravdu takhle jednoduchá a intuitivní. Samotná tištěná pravidla připomínají spíše doprovodný letáček a mají opravdu jen pár spoře popsaných stránek, které případně přelouskáte rychleji než pár ořechů. A nejspíše v tom se skrývá důvod popularity Unmatched. Nejde o mistrovství světa v libovolném bojovém sportu, ale spíš o hospodskou bitku, do které se zvládne zapojit kdokoliv.

V téhle hospodské bitce jde ale dost o to, kdo se pere. Nerve se strejda Karel s Honzou, ale Král Artuš s Alenkou, která svůj čas v říši divů strávila klikováním za zrcadlem. A to je další z taháků Unmatched – každý balíček karet je unikátní. Ne však v tom smyslu, že by se s každým balíčkem hrálo razantně jinak. V tomto směru hra (přestože z motta „v bitvě není rovných protivníků“ to tak trochu vypadá) není asymetrická způsobem, který by narušil její velmi jednoduchou kostru. Každý balíček přináší spíše několik drobnějších mechanik a zajímavých karet, o které se můžete opřít při hledání té nejsnazší cesty, jak urubat protihráče nebo protihráčku. Do toho má ještě každý hrdina speciální schopnost, která většinou tematicky moc nedává smysl, ale mezi schopností a kartami panuje příjemná synergie.

Balanc na ostří Excaliburu

Logickou obavou potom může být to, zda jsou nějaké „legendy“ lepší než jiné. Sindibád v zásadě během hry postupně získává zkušenosti. Když je dostatečně zcestovalý, může udílet čím dál větší zranění či přesouvat se na stále větší vzdálenosti. Artuš může posilovat odhozením další karty své útoky. Když tuto schopnost využívá chytře a v pravou chvíli, stačí pár ran Excaliburem a jdete k zemi. Alenka může být buď splaskle malá a získávat bonus k obraně, nebo nadopovaná steroidy a získávat bonus k útoku. Mezi těmito dvěma stavy může pomocí určitých karet přeskakovat a když se jí to povede, tak vás může dost nemile překvapit.

A pak je tu Medúza. Medúza ze začátku vypadá, že žádná velká „když“ nemá, a může se tak zdát ze všech nejsilnější. Může útočit na dálku, má tři (!) slabé přisluhovače, které ale blokují protivníky, a má v balíčku několikrát (!) kartu, která může ubrat jedním šmahem 10 (!) životů. Navíc se za ní hraje snadno a její útok na dálku dává hráči (na malých herních plánech poněkud falešný) pocit bezpečí před útoky ostatních hráčů. Může se tak stát, že protihráči a protihráčky nebudou chtít proti Medúze bojovat, protože se jim bude zdát, že to „není fér“. Jenže se může stát i to, že nikdo nebude chtít hrát ani za Medúzu, protože hra za ní je podivně suchá a dle mého názoru i o něco méně zajímavá než za ostatní hrdiny.

Faktem ale je, že ač se tvůrci snaží tvrdit cokoliv (viz výše zmíněné motto), Souboj legend docela vyvážený je. Jakmile se totiž s balíčky jednotlivých hrdinů seznámíte, jste si všech jejich slabých a silných míst vědomí a umíte s nimi pracovat. A rázem se Medúza už nezdá tak silná, když si nelezete do rány a dokážete si pamatovat, kolik kusů její nejsilnější karty jí ještě zbývá v balíčku.

Tohle platí pro celou hru. Čím víc času s ní strávíte, tím více do ní proniknete a tím bude taktičtější. V ideálním případě by na tom ale vaši soupeři a soupeřky měli být ohledně znalostí hry stejně jako vy. Jasně, v bitvě není rovných protivníků, bla bla bla. Moc si ale nedokážu představit, že Unmatched někoho uhrane, když hned v první hře, kterou si s vámi zahraje, dostane na frak tak, že už bude radši navždy nosit jenom smoking.

Bitka s krevetami

Čím to je, ptáte se možná a v hlavě vám možná taky zní skladba nejmenované slovenské kapely, že hra, která je hezká, jednoduchá a rychlá (ve dvou trvá jedna partie většinou stěží 15 minut), někoho nechytne. Možností je více. Z principu věci Unmatched určitě není pro někoho, kdo nemá rád přímou konfrontaci. To bych nerad dlouho rozebíral, protože pokud jste měli jiná očekávání, slovíčko „souboj“ v názvu vás mělo odradit. Dále může někomu vadit, že přeci jenom závisí na tom, co si líznete. Když si protihráčka hrající za Alenku lízne její nejsilnější karty a vy si dolízáváte jen samé útočné karty, tak se nemůžete dobře bránit a vcelku oprávněně jste frustrovaní. I to se ale naučíte brát v potaz, když dáte Unmatched po prvních hrách ještě pár dalších šancí.

Za sebe ale přemýšlím, jestli si Unmatched ty šance zaslouží. Přes všechny výše zmíněné kvality, jde totiž o hru v jádru trochu suchou, docela plochou a někdy dokonce lehce nudnou. Pokud hledáte napínavou hloubavou taktickou záležitost, ve které se snažíte protihráče či protihráčky přechytračit, zde jí patrně nenajdete. Nebo ne tak docela.

Napětí zde do určité míry je. Hra může být až do úplného závěru poměrně těsná a není jisté, kdo vyhraje. I pak ale vítězství často nepůsobí tak nějak zaslouženě, uspokojivě. A taktické kličky, které hra nabízí, sestávají povětšinou z prudkých výpadů a opětného stahování. Trochu tak připomíná lehce komplikovanější hru na babu. Celý „souboj“ je navíc tak rychlý, že plánování víc než kolo dopředu opravdu nemá smysl. A s tímto byste zkrátka měli počítat, pokud zvažujete, zda je Unmatched pro vás.

Z části je to dáno samotným principem – ve hře jde jen o ubrání životů protihráči na nulu. Což je cíl tak ohraný, že mi při hraní Unmatched párkrát přišlo na mysl, jestli právě nehraju ideální deskovou hru mého třináctiletého já, které smaží Mortal Combat a představuje si, jaké by to bylo ho skloubit s Člověče, nezlob se. Jasně, tohle by klidně mohla být i lichotka. Ale když člověk cítí tu práci, kterou tvůrci do (téměř) všech stránek Unmatched vložili, má pocit trochu nevyužitého potenciálu.

Při hraní Unmatched mi často vyvstávala na mysli již trochu starší dvojkovka Raptor, kterou Unmatched v lecčem připomíná. Hráči/hráčky v ní hrají buď za raptory nebo za vědce, kteří se snaží raptory polapit. Pohyb na hracím plánu a akce svých figurek při tom ovládají pomocí speciálního balíčku o devíti kartách. Přestože kvalitou herních komponentů se Raptor nemůže Unmatched rovnat, jedná se taktéž o asymetrickou konfrontační hru s některými podobnými mechanikami, nabízí ale na omezeném poli mnohem zajímavější rozhodování. A člověk má u hraní pocit, že se toho ve hře i víc děje a že jeho akce mají větší váhu.

A právě zde je pro mě největší háček. Výše jsem Unmatched popsal jako hospodskou bitku. Přesnější by bylo popsat ho jako bitku v nějakém luxusnějším podniku. Ta představa našňořených lidí házejících po sobě krevetové koktejly je určitě zábavná. Ale na konci jsou to pořád jen lidi, co se prostě mlátí. S Unmatched je to podobné. Přes všechno pozlátko, které jistě naláká ke koupi spoustu zákazníků v malých krámcích s dárkovým zbožím rozesetých v každém větším obchodním centru v republice, je zde na můj vkus trochu málo hry.

Trojboj a marketing legend

Ještě jsem nezmínil dvě důležité věci. První je, že přestože Unmatched funguje dle mého názoru dobře jako dvojkovka, lze ho hrát i ve třech nebo ve čtyřech – v obou případech na týmy. Vzhledem k aktuální situaci jsem ho měl šanci hrát jen ve dvou a ve třech. Pravidla pro hru ve třech trochu proti očekávání nevolí variantu „všichni proti všem“. Místo toho ovládá jeden hráč či jedna hráčka dva hrdiny a ostatní hrají společně proti nim s těmi zbylými. Tahle varianta sice na každé straně přidává možnost kombinování schopností dvou hrdinů a možná i trochu hloubky. Hru ale zároveň znepřehledňuje a vyřazení jednoho ze zúčastněných ještě před koncem partie k dobré náladě okolo stolu moc nepřidá.

Druhou věcí, kterou jsem až do teď opomněl, je, že Unmatched není hra, ale je to systém. To znamená, že po Souboji legend dorazí (a v zahraničí už dorazily) další sety, které budou tento systém využívat. Nabídnou tak ještě víc možností postavit proti sobě známá jména a vytvořit si tak vlastní zábavně–idiotskou bojovou fanfikci. Možnost zorchestrovat souboj Robina Hooda s Brucem Leem je patrně důvodem, proč u Unmatched řada lidí vydrží.

A možná to se mi na Unmatched nejvíce nesedí – z velké části to celé působí jako skvělý marketingový tah. Uděláte hru, ke které si můžou hráči stále dokupovat nové postavy, balíčky a mapy. Hodně přidáte na straně kvality jednotlivých součástek, na grafickém designu a uděláte hru velmi přístupnou. A nikdo si pak nevšimne, že na straně samotné hratelnosti možná něco chybí. A když si všimnou, budou doufat, že další set to napraví. Tvůrci Magic: The Gathering by mohli vyprávět.

Ale nechtěl bych původním tvůrcům z Mondo Games a Restoration Games křivdit. Tahle hra (pardon „tenhle systém“) si určitě své fanoušky najde. Nehledě na to, že již jsou ohlášené sety s postavami z komiksů od Marvelu, takže úspěch zaručen. Navíc – jak jsem zmínil – Unmatched je vděčnější, když mu věnujete víc času a v jeho jednoduchosti a blyštivosti není těžké najít zalíbení. Já sám mu ještě pár her určitě věnuju. Trochu se ale bojím, že si při nich budu trochu přát, abych hrál něco jiného.

Sdílet s přáteli: